Cestování je jediná věc, kterou si můžeš koupit a udělá Tě bohatším

Asi bych lhal, pokud bych zde tvrdil, že jsem měl cestování od malička v krvi a život v cizině byl vždycky mým snem. Je sice pravdou, že jsem téměř každé léto trávil nějaký čas v zahraničí, ale vždy to byla typická dovolená přes cestovku nebo v oblíbeném Chorvatsku. K dobrodružnějšímu stylu cestování jsem se dostal až mnohem později, než je v dnešní době běžné, ale s naprostou jistotou můžu říct, že to stálo skutečně za to! Kde to ale teda všechno začalo?

Byl to poslední večer naší senzační dovolené v exotickém Thajsku. Spolu se svou, tehdy přítelkyní a nyní manželkou, jsme seděli v jednom z lokálních barů na ostrově Ko Samui, popíjeli místní vynikající koktejly a přemítali o uplynulých třech týdnech, ve kterých jsme měli možnost navštívit nejúžasnější památky betonové džungle jménem Bangkok, museli si sáhnout na úplné dno při dvoudenní výpravě v lesích severního Thajska a v neposlední řadě také na motorce prozkoumali krásy tohoto krásného ostrova, kde mělo naše dobrodružství bohužel i skončit. Zcela otevřeně a na rovinu si zde musíme přiznat, že cenu koktejlů na tomto ostrově, kde je prázdninová atmosféra všude přítomná, můžeme označit za přinejmenším velice přijatelnou, a je tak dost těžké udržet počet vypitých koktejlů v rovnováze se stavem, kdy je člověk ještě schopen nalézt bez větších problémů cestu domů a to bez využití pomoci a rad místních, stále se usmívajících thajců. Hned na začátku svého vyprávění musím udělat malou odbočku a vysvětlit proč jsem místo termínu do hotelu, ubytovny nebo apartmánu použil termín domů. Nejsem si úplně jistý, kdy a proč jsem začal označovat jakékoliv místo, kde jsem zrovna dočasně pobýval za domov. Někdo se vrací z lesa na chatu, od moře do bungalovu a od rybníka do kempu, pro mě jde však vždy o návrat na místo, kde aktuálně přebývám. Možná je toto vnímání založeno na pocitu, že nezáleží na jednotlivých místech, ale na lidech, kteří to místo se mnou sdílí a pokud mám tedy kolem sebe svou rodinu nebo kamarády, cítím se jako doma. Také se však může jednat o aplikaci upraveného českého přísloví "Všude dobře, tak co doma", které v kombinaci s dobrodružnou povahou představuje ztělesnění novodobého Frenkiho Dlouhána. To ale na mě moc nesedí a tak se přikláním spíše k prvnímu vysvětlení.

Upřímně už vůbec netuším, jaký koktejl ten večer vylepšoval již tak výbornou náladu mojí přítelkyně, ale na ten svůj si vzpomínám velice dobře. Ještě nikdy jsem nepil tak dobrý Mai Tai jako onu noc. Nevím, jestli to byl skutečně ten nejlepší koktejl, který jsem kdy pil, možná to bylo jen tou atmosférou, při které bylo všechno perfektní a chybu bych tak pravděpodobně nenašel ani v mé neoblíbené Bloody Mary.Již od svého příchodu do baru, se celý hovor točil jen kolem uplynulých třech týdnů. Znovu a znovu jsme si připomínali jednotlivé zážitky a vyprávěli si o nich s takovým nadšením, jako bychom už byly zpět doma a dělili se o ně se svou rodinou a kamarády.

Celá dovolená byla tak odlišná od těch typických, našimi rodiči vyhledávaných pobytů strávených v hotelovém komplexu, kde je téměř veškerý čas pečlivě rozdělen mezi válením se na pláži, čtením knihy a maximálním využíváním all inclusice náramku. Jeden či dva výlety na místní památku, tržiště nebo v horším případě obchodní centrum, jsou v rámci desetidenního pobytu považovány za dostatečný projev zájmu o místní kulturu a potřeba poznání je tímto zcela ukojena. V žádném případě nechci kritizovat nikoho, kdo by tento typ dovolené vyhledával. Každý pracující má svých průměrných dvacet pět dní dovolené a může si je strávit zcela podle svých preferencí. My jsme však zvolili jiný způsob využití svého drahocenného času. Nebylo by úplně fér nepřiznat, že mě hned několikrát nenapadla myšlenka, jaké by to asi bylo, kdybychom už konečně byli na Ko Samui, užívali si prostý relax na pláži a před návratem do pracovního kolotoče tak měli čas trochu si odpočinout. Tato myšlenka mě pronásledovala zejména po zdárném ukončení dvoudenního treku v severním Thajsku, kdy se ve mně propojila únava z dlouhých hodin pochodu do kopce a spánková deprivace z probděné noci v polootevřené dřevěné chatce, kde jsme se choulili pod děravými moskytiérami. Když však došlo na lámání chleba a v místě naší poslední zastávky, tedy na ostrově Ko Samui, jsme měli možnost využít naplno povalování se na pláži a popíjení místního piva, ukázalo se, že nejsme schopni vydržet to déle než jedno dopoledne. Náš původní plán, podle kterého jsme chtěli první tři dny strávit na pláži, relaxovat, užívat si sami sebe a chytit nějaký ten bronz, v našem případě se tedy spíše snažit o to nespálit se, vzal za své již první den kolem oběda. Po obědě jsme si to již namířili do místní agentury zprostředkovávající zážitky. Nabídka byla pestrá - projížďka na slonech, zhlédnutí zápasu v thajském boxu, kurz vaření a nespočet výletů s průvodcem po krásách ostrova. To jsem ale už trochu odbočil a tak se vrátím zpět k našemu večeru.

Neexistovalo jedno slovo, které by naší dovolenou definovalo, k tomu by jich bylo zapotřebí hned několik: dobrodružství, úžas, pozitivní energie, inspirace, objevování a mnoho dalších. Každé místo, které jsme v průběhu našeho výletu navštívili, bylo zcela specifické a diametrálně odlišné od místa předcházejícího, všechny však byly naprosto okouzlující a fascinující. Asi u třetího koktejlu se na mě Barča podívala a řekla: "Mě se vůbec nechce vracet domů. Proč to takhle nemůže být pořád?" Tahle jednoduchá otázka udala směr dalších několika hodin našeho rozhovoru a ve svém důsledku také několika dalších let.

Místo vzpomínání nad krásou prožitých dní a narůstajícím pocitem úzkosti nad návratem do reality našich běžných životů, jsme začali rozvíjet svoji představu o vycestování do zahraničí a dlouhodobějším pobytu v jiné zemi. I přesto, že náš stůl se již začal podobat prapodivné přehlídce sklenic všech možných tvarů a velikostí, přičemž obsluhující číšník musel při jejich odnášení jít na dvakrát, začali jsme s praktickými otázkami ohledně našeho současného života a případné životní změny. Oba dva jsme již zdárně ukončili studium na vysoké škole, což se v dnešní době považuje za povinné minimální vzdělání otevírající dveře do pracovního světa. Při pohledu zpět samozřejmě vím, že je to nesmysl, ale z pohledu vnímání společnosti jsme již byly takzvaně po škole a nemuseli tak řešit případné otázky ohledně přerušení studia nebo jeho odložení. V práci jsme byly oba spokojení, ale to se bohužel týkalo pouze kolektivu a nikoli samotné pracovní náplně. Zatímco Barča byla v práci obklopena partou svých dobrých kamarádek, já jsem pro změnu měl, kromě skvělých kolegů, také toho nejlepšího šéfa, který byl zároveň mým kolegou, kamarádem a učitelem v jedné osobě. Ani jeden z nás však neměl rád práci, ve které jsme museli trávit osm a půl hodin denně, pět dní v týdnu a tak pro nás byl zamýšlený odjezd do zahraničí vítaným únikem ze stagnující reality. Bůhví jak by to dopadlo a jestli bychom se k tomuto kroku odhodlali také v případě setrvání v Čechách.

Netrvalo to ani hodinu a bylo rozhodnuto, pojedeme do zahraničí! Zatím jsme neměli vůbec ponětí, jaká země bude naší další životní zastávkou, ale to nebylo podstatné, důležité bylo samotné rozhodnutí o provedení této zásadní změny.